Červenec 1986 Jugoslavie

Jarka S. byla naše kamarádka z Benešova. Potkávali jsme se s ní na zábavách v okolí a docela jsme se kamarádili. Byla chytrá a přátelská. Pracovala hodně s dětmi, takže jsem s ní absolvoval například moc hezký přechod Jeseníků . Prošli jsme pěšky opravdu celé Jeseníky, z Rejvízu, přes Karlovu Studánku, Praděd, Červenohorské sedlo až do Rýmařova. Byla docela sranda, i když skoro celý týden propršelo....

Někdy na jaře mi Jarka nabídla , abych jel s benešovskými turisty - vodáky do Jugoslavie , což bylo pro nás něco jaký malý zázrak , protože Jugoslavie byla takový malý západ - běžně se tam nedalo jezdit a mnoho emigrantů zdrhalo z Československa právě přes Jugoslavii. Ani jsem moc nedoufal, že mi to soudruzi po volí , ale Jarka byla opravdu šikovná, takže v létě 1984 jsem mířil v autobuse s přívěsem , na kterém byly kajaky a winsdurfingy směrem do Biogradu nad Morem . Velice dobře si pamatuji na náladu v autobuse, kdy ž jsme vjeli do jugoslávský hor před mořem a řidič pustil v autobuse jugoslávské písničky.....

Dny v Biogradu ubíhaly vesele a rychle . Já jsem se většinou celý den učil jezdit na winsdurfingu, moc mi to nešlo, ale koncem týdne jsem již docela plachtil. Ale pádů do moře bylo opravdu hrozně moc.

Na dva dny jsme jeli také sjíždět řeku Krku . Národní park tam ještě neexistoval, byl vyhlášen naštěstí až v roce 1987. Neplatilo se tam žádné vstupné, mohlo se chodit kamkoliv a spát kdekoliv. Skákali jsme přes četné vodopády do tmavě modrých hlubin různých tůní, vše obklopeno temně zelenou, bujnou faunou. A k tomu nádherně sladká voda. To byla pro mne pochoutka - po mých saltech s prkna do slaného moře. :-)

Také jsme v Jugoslavii trochu chodili - lezli po horách.

Velmi zajímavé vzpomínky mi ale zůstávají z tohoto zájezdu i z oblasti mezilidských vztahů. Jednoho dne jsme nalezli na různých místech v našich lodích velké množství různých samizdatových tiskovin. Časopisů, letáků apod. Samozřejmě, že jsme se do nich se zájmem začetli a diskutovali o nich. Mezi námi ale byli i někteří účastníci zájezdu, kteří měli za úkol na nás dohlížet. Najednou tady vznikl problém s loajálností k našemu socialistickému řízení. Byly obavy co se stane, až u nás najdou pohraničníci tyto tiskoviny a hlídači se neosvědčí.

Soudruzi turisti nás nutili samizdaty zničit a vyhodit. A tak došlo ke kolektivnímu pálení a nucení podepisovat jakési dokumenty, který obsah pampfletů odsuzovaly. Samozřejmě, že některým z nás se toto nelíbilo. Takže docházelo k různým, někdy více emotivním výměnám názorů.

Mnozí z nás potom pod pláštěm noci ukrývali do různých míst v autobusu tyto zakázané tiskoviny. Vím, že jedním z oblíbených míst byl trubkový rám autobusových sedaček. Na zpáteční cestě na hranicích jsem samozřejmě i já zažíval dost velký strach . Připomnělo mi to dobu , kdy jsme s rodiči jezdili na výlety do Německé demokratick é republiky, nakoupili jedny dětské boty navíc a na hranicích nás prohledávali. 

Naštěstí na hranicích měli s nám i slitování, nic nenašli, a ani moc nehledali a my jsme v dost divném rozpoložení dojeli domu.