1984 – Bulharsko, Madarsko, Rumunsko

Po úspěšném zájezdu na Slovensko nastaly v roce 1984 nudné podzimní a zimní dny , které jsme trávili v restauraci Horník. 

Horník byla naše oblíbená hospoda z dob středoškolského studia. Často jsme sem chodili za školu a nevadilo, že nám nebylo 18 let a nevadilo, že jsme neměli na pivo. Pečovali tam o nás Naďa a Pajda, který nedávno bohužel již zemřel. Když jsme neměli na pivo, tak jsme si dávali vodu s citrónem a s cukrem. Pivo jsem si občas dával frajersky s ohřívákem. To asi již dnes neexistuje, to byl takový ocelový váleček s teplou vodou, který se zavěsil dovnitř na půllitr…

Každopádně jsme zde trávili hodně času a začali plánovat další výlet. Výzvy je třeba zvyšovat, a proto padla volba na Bulharsko. Hodiny a hodiny jsme koukali do mapy, plánovali trasy a hledali místo kde se setkáme. Plán byl jasný. Začátkem července vyrazíme, každý sám a sejdeme se někde v Bulharsku u moře. Jak tam kdo pojede bude individuální rozhodnutí každého zvlášť. Ale veřejné dopravní prostředky byly samozřejmě chápány, jako méněcenné. Kdo tam bude první, vyhrává a nechá tam někde vzkaz, kde ho ostatní najdou.

Místo jsme posléze našli a shodli se na městečku Pomorie. To je kousek nad Burgasem. Kde ale zanecháme ten vzkaz pro ostatní. Po důkladné kontrole na mapě jsme zjistili, že tam železnice vede, takže volba padla na vlakovou čekárnu, co když tam ale čekárna nebude, Tak to bude výdejna jízdenek na železniční stanici Pomorie. Což když se tam ale jízdenky prodávat nebudou, tak na záchodech na zastávce. Vše bylo jasné. Muselo to klapnout.

Zima a jaro utekla při pravidelných schůzích jako voda a někdy v červenci jsme vyrazili, Byli jsme myslím čtyři. 

Já jsem byl od začátku rozhodnutý, že pojedu stopem. Také si myslím, že jsem si již tehdy psal zápisky, které jsou ale kdo ví kde. V hlavě mi ale pár zážitků utkvělo. Tehdy se stopování celkem dařilo. Lidé byli celkem vstřícní. Moc si již nepamatuji, kdo mě všechno svezl. V Čechách, ani na Slovensku, ani v Maďarsku. V Rumunsku si pamatuji na mladší manželský pár – on byl inženýr, ona manažerka. Tehdy mne poprvé zaujala řeč těla. Oba byli celkem dost nervózní a snažili se, aby se ukázali v dobrém světle. Dost se o mne starali, vezli mne odněkud od maďarských hranic středem přes skoro celé Rumunsko. Cesta byla tehdy samozřejmě rozbitá, dálnice neexistovaly, silnice byly často ve výstavbě…, jel jsem s nimi skoro celý den. Několikrát jsme stavěli a dělali různé pikniky. Měli napečené řízečky, rajská jablka, špek, domácí chleba – zkrátka slast. Až na to, že byli tak snaživí a vynervovaní. Ale moc rád na ně vzpomínám. Spal jsem někde před Consatntou.

 Z Constanty na hranice s Bulharskem to bylo ze začátku dobré, ale potom tam chcípl pes. Bylo vedro a žádná auta nejezdila. Šel jsem dost dlouho pěšky.., potom mne asi někdo svezl a navečer jsem už byl v Pomorie. Začal jsem hledat nádraží. Ptal jsem se, ale nikdo mi nerozuměl. Nakonec jsem našel železniční koleje, tak jsem šel po nich asi 4km, až jsem došel do nějakého přístavu. Samozřejmě, že osobní vlak zde nejezdil, takže zde nebyla ani čekárna, ani prodejna jízdenek ani toalety….Haj hou. A tak jsme to měli dobře naplánované.

No nic, vyrazil jsem nazpět do centra Pomorie, zašel do nějakého bistra, půjčil si papír a nůžky a začal psát spoustu vzkazů. U toho jsem popíjel pivo a pak jsem šel a všude jsem ty lístečky strkal. Ještě tu noc jsem se potkal s Lubošem. Radost byla veliká. Poseděli jsme společně v nějakém baru, vyměnili jsme si zážitky z cest a přemýšleli, kam půjdeme spát. Pomorie byla tehdy velká díra, ale na turisty tam již byli připraveni, takže tam jezdili vyhlídkové kočáry tažené koňmi. Objednali jsme si tedy takový jeden kočár a nechali si udělat vyhlídkovou jízdu. Když jsme byli na kraji městečka, mimo centrum, tak jsme požádali kočího, ať zastaví, že to stačí. Divil se a chtěl po nás nějakou nesmyslnou částku. To jsme se zase divili my, samozřejmě, že jsme tolik peněz neměli, tak jsme poděkovali a dali se na útěk. Kočí nelenil, svolal další vozataje a začali nás noční Pomorii nahánět. Podařilo se nám nějak uniknout, ale vím, že jsem měl velké bobky. Přespali jsme za městem a druhý den jsme se potkali i s Mírou a Vencou, kteří část cesty zvolili vlakem, ale trvalo jim to déle než nám s Lubošem.

    Kousek od Pomorie na pláži jsme strávili skoro týden, byl tam nějaký camp a do něj přijeli nějací Češi. Byli velice milí a pozorní. My jsme každý večer někde pařili a ráno vyspávali na pláži ve spacáku. Když nás sluníčko vzbudilo, tak jsme měli vedle spacáku připravenou snídani. Od těch Čechů. Bylo to milé, velmi. Také jsme se tam seznámili s nějakou Rusku, ta nám popisovala, jak je to v Rusku strašný, jak tam Gorbačev (?) zavádí prohibici, jak se tam nemůže pít, tak se to snažila v Bulharsku dohnat. Moře bylo teplé, večery vlahé, dost často jsme jedli sardinky. Opilí jsme se snažili jezdit na oslu, navštívili Nesébr a chystali se domu. Vím, že část odjela nějak dřív, zůstal jsem tam asi sám…, o to víc se o mne starali ti Češi.

Nastal čas vyrazit k domovu, zkusil jsem nenápadně ty milé Čechy, co se o mne tak hezky starali, kdy pojedou domu a zda by neměli v autobuse místo. No, ze zlou jsem se potázal. Část by mne i klidně vzala, místo evidentně měli, ale někteří z nich měli velký problém. Oni si to zaplatili a já bych měl jet zadarmo a ještě je obtěžovat… Raději jsem se rychle sbalil, poděkoval těm hodným a vypadl pryč.

Nechtěl jsme jet stejnou cestou, tak jsem zkusil celkem úspěšně stopa spodem přes Bulharsko na Sofii. Tam jsem přespal poprvé a další den jsme jel na sever k hranicím z Rumunskem. Cesta se horšila, provoz řídnul, až skoro nebyl žádný. Do hraničního městečka Vidin jsem se však nějak do večera dostal. Podařilo se mi dostat přívozem přes Dunaj a byl jsem v Rumunsku. Tady však byl konec světa.

Byla již tma, cesta prašná, hlinitá a ani jedno auto. Šel jsem tedy pěšky a šel a šel. Byl jsem hladový a žíznivý. Najednou jsem zaslechl nějaké hlasy a zjistil jsem, že jsem v nějaké vesnici. Samozřejmě, že tam neměli zavedenou elektriku, takže byla černočerná tma a jenom se občas ozval nějaký ten hlas, jak jsem procházel kolem těch jejich domků. Potom jsem v dálce uviděl světýlko a také kolem mne se začali objevovat občas lidé. Většinou spěchali k tomu světýlku. Nu což, já jsem k němu kráčel také. Když jsem k němu došel, zjistil jsem, že je to malý dvorek, který byl nějak osvětlen a na tom dvorku byl domek, který měl okénko a tam prodávali pivo. Došel jsem tedy k okénku a nastalo hrobové ticho. Všichni čekali co bude. No, co by bylo? Řekl jsem si o pivo, bylo samozřejmě teplý, lahvový, vypil ho na Ex a všichni začali "…ÓOOO Inostranec." Jako, že jsem cizinec, jako že jsem dobrej. Zajímavé - k lámání ledových bariér se mi toto osvědčilo i při mých budoucích cestách.. Dal jsem si ještě jedno, oni mi dali na cestu čtvrtku výborného chleba a já jsem bez dlouhých řečí šel dál.

Chléb byl výborný, bříško spokojené, tak jsem si tak pěkně vykračoval v noci tou temnou vesnicí, byla hrozně dlouhá a si po dvou km další světýlko. Ale nijak blikalo. A z dálky ke mně doléhala muzika. Světýlko bylo zavěšená žárovka na stromě, která svítila díky generátoru, který tam běžel. Bylo tam několik laviček, na které seděla již značně znavená mládež. Žárovka blikala, protože u ní na stromě byl nějaký mladík a do rytmu hudby, která se linula z kazetového magnetofonu, žárovku povoloval a utahoval a tím byla diskotéka kompletní. Disko, Disko……Sodoma, Gomora…"ÓÓÓ Inostranec.." – jako, že jsem cizinec.

Opilí mladící se chtěli kamarádit. Opilí mladící chtěli vědět odkud jsem. Někteří tančili. Ti co netančili, tak si podávali demižon s nějakým domácím vínem. Samozřejmě, že jsem musel pít s nimi. Při několikátém kolečku jsem už pití jenom předstíral. Hlavní kápo tam měl sestru. Ta tam měla chlapce, ale inostranec je inostarněc. Bratrovi by se líbilo, kdyby si sestra našla někoho jiného, neboť její přítel je hňup. Přítel hňup byl docela kulturista. Tančit jsem s ní ale musel.. Když jsem tančil, tak se mi začali hrabat v batohu. Viděl jsem to, a tak jsem byl hodně naštvaný. Naštěstí kápo zasáhnul – to se přeci nedělá. Chtěl ale vidět pas, odkud opravdu jsem. Tak jsem mu ho ukázal, ale to byla velká chyba. V pasu jsem měl nějaké peníze a on je viděl. Já jsem viděl, jak se mu zaleskli oči. A že musím pít, na zdraví, na lásku, na bratrství, na rodinu……., naštěstí jsem měl ještě trochu rozumu a poslední kolečka jsem opravdu už jenom dělal, že piji. Opilí mladíci byli opilí více a více, až již někteří začali usínat, někteří se začali hádat. Využil jsem toho a pod rouškou tmy jsem se vytratil. Utíkal jsem do polí, ale již za chvíli jsem slyšel zlostné hlasy a mladíci mne hledali. Procházeli pole, naštěstí byli již znanaveni hodně, takže mne nenašli. Mně se podařilo i na chvíli usnout a za rozbřesku jsem pelášil dál a dál, až jelo nějaké auto a potom už to zase docela šlo. Odpoledne jsem byl již v Maďarsku a směřoval na Budapešt. Potom se to zase nějak zaseklo a vím, že jsem začal používat i stopovací trik – zkroušený a prosebný výraz. Jezdilo i dost Čechů – vraceli se z dovolené, tak jsem si vyrobil z kartonu českou vlajku a ukazoval jsem ji řidičům.

Najednou jel český autobus a zastavil mi. Rychle jsem do něj nastoupil a zjistil jsem, že to byl ten zájezd Čechů z Bulharska. Vzali mne až do Prahy, já jsem skoro celou cestu prospal, ale samozřejmě mi neuniklo, jak se krásně mezi sebou pohádali a jak řešili, jestli mne mají vysadit, nebo zda jim mám něco přispět. Nakonec rozum a charakter zvítězil nad zlobou a chamtivostí a já dojel šťastně domu.