Srpen 1984 – Warneminde, Východní Německo
Do Německa jsme začali jezdit hned po výletu do Tater. Většinou to bylo k Berlínským jezerům. Nejdříve jsem tam jezdil s přáteli z Mladé Vožice. Bylo to tam dobrý , scházeli se tam máničky ze všech koutů východní Evropy, byli jsme tam takto vždy na chvíli asi třikrát. Jezdilo nás tam docela hodně. Jezdilo se tam vlakem a cesta byla samozřejmě také zážitek. Na nic mimořádného si ale z těchto prvních cest nepamatuji. Vím , že jsme tam často blbli z Arnoštem a Danou Š.
V roce 19 84 se mi podařilo přesvědčit docela velkou partu z Příbrami, abychom tam společně vyrazili také . Myslím , že původní záměr byl dojet až k moři, ale nějak jsme se v tom Berlíně také zasekli. Asi druhý den jsme seděli v nějaké restauraci , bylo jich tam kolem těch jezer spousta, a se stoupajícím alkoholem v krvi rostly i vášně. Nebyli jsme schopni se dohodnout co podniknout dál.
Opět si nepamatuji, kdo to nejvíce hrotil, ale podstata byla, že to tam některé přátele nebavilo a chtěli jet na nějaký koncert, nebo zábavu do Čech . Nebo to možná již ani nevím a bylo to trochu jinak . Každopádně jsme se sebrali s Lubošem L., opustili jsme společnost a nějak jsme se dostali na nádraží. Nasedli jsme do vlaku směrem Rostock, vlastně spíš nastoupili jsme , ale vlak byl totálně plný , i uličky byly obsazený , já jsem nakonec našel útočiště mezi dvěma vagony. I jsem chvilkama spal, ale spíš mne někdo pořád budil , no nikdy bych nevěřil , že se dá celou noc prospat v prostoru mezi vagony a takto cestovat. Bylo to možné.
Ráno jsme se v pohodě potkali s Lubošem v Rostocku před vlakem, přesedli na vlak do Wardemunde a nevystoupili jinde, ale vystoupili ve Wardemunde .Asi proto nás taky tak baví ta písnička od Krausbery - tuším
Poselství štěstí:
Máš tak velký štěstí - jak málokdo má,
teď držíš ho v pěsti - víc než se ti zdá,
list pochází z Dánska, rok šedesát pět
a více než třikrát už obešel svět.
Hans Jűrgen z Drážďan jel vlakem na Warneműnde
porušil řetěz a omylem vystoupil jinde - a nebo pan
Ti-Ong z Vietnamu ten dopis ztratil a do roka
těžce se zranil, když při práci vrazil si do oka drát.
Desetkrát list opiš a do dnů šesti
rozešli svejm známejm, co nemaj štěstí,
pak za jeden měsíc a za jeden den
se splní tvý přání a stačí znát jen že:
No , my jsme si drát do oka nevrazili a měli jsme se dobře. Celkem rychle jsme se spřátelili s místními děvčaty, která se o nás starala. Nechala nás spát u sebe ve stanu , my jsme ze sebe dělali umělce, Luboš hrál na flétnu, já na kytaru, opravdu krásných pár dní. Sladkých 23 let.
Vtipné bylo, když po pár měsících přijelo to jedno děvče za mnou do Příbrami. Asi trochu neočekávaně . Bydlel jsem ještě u rodičů a když přijela, tak já jsem byl v Kulturáku. Mobily samozřejmě neexistovali, takže mne vypátrat nebylo jednoduché . Když jsem se vrátil z Hausu, tak spala v mém pokojíčku. Ráno jsem ji doprovodil do Prahy na nádraží....
Ty dvě děvčata z fotky dole za nám a taky přijela, tentokrát do Prahy, ale nějak jsme si s nimi v té Praze nerozuměli. Za povšimnutí stojí také mé slušivé tesilové kalhoty, které jsem měl po dědovi.